Můj bíbr      Poutníci v čase      Kabala          Blavatská a theosofie  
Články    Krkavec      Hledači azylu v nebi     Rudolf  Staník    Hovnajs




To jsem já. Jmenuji se Vojen Koreis. Tedy přesněji řečeno, takto jsem se jmenoval po asi první čtvrtstoletí svého života, který toho století před časem už přesáhl sedm desetin a blíží se nezadržitelně ke třem čtvrtinám téhož.  Píši se teď už po mnoho let "Voyen" — to z ryzího altruismu, aby si anglicky mluvící domorodci na mém jméně nelámali jazyk. Jsem totiž nejspíš vaším protinožcem, protože vás zdravím z Brisbane, města s něco přes dva milióny obyvatelů, nacházejícího se na východním pobřeží Austrálie, kde žiji již od roku 1973. Základní údaje o mé maličkosti naleznete zde.
Tážete se možná, proč tu mám na pozadí právě Boschovy obrazy, jakožto i jiné od jeho současníků a stoupenců?
Nuže, hlavně proto, že mám tyto malíře moc rád. Kromě toho si ale také myslím, že zejména Hieronymus Bosch, i když žil a tvořil před víc než půl tisíciletím, toho má hodně co říci a ukázat nám i naší době.




Můj bíbrMůj bíbr je moje autobiografie, počínající se mým narozením v Londýně uprostřed války, pokračující mým dětstvím na cestách (můj otec byl diplomat) a mládím v komunistickém Československu. Popisuji zde své zážitky zpěváka a herce a svá setkání s celou řadou bavičů všech možných druhů, z nichž někteří už byli známí, jiní se známými stali až později. Pokračuji dále svým návratem do Anglie po 68 roce a posléze  další migrací a životem v Austrálii. Tyto memoáry jsou volně přístupné na výše uvedené adrese. Kniha může ale také být objednána jako brožovaný výtisk na této adrese, odkud bude zaslána během několika dní.


V roce 2016 vznikla i anglická verze, kterou jsem nazval Meetings With Remarkable People. Zdaleka to není doslovný překlad, spíš pohled na stejný život braný z trochu jiného úhlu a to člověka, který již bezmála půl století žije v anglicky mluvícím světě. Knihu ovšem můžete číst po kapitolách, první z nichž se nachází zde. Po zkušenostech, které jsem učinil jako spisovatel, publicista i knihkupec v jedné osobě, totiž vím, že v dnešní době prudce se rozvíjejícího internetu nemůže autor spoléhat na to, že si vydělá tím, že bude prodávat knihy, ať už tištěné či ve formě e-knih. Na štěstí jsem finančně nezávislý, takže mohu svým čtenářům nabídnout vše, co napíši, zdarma na této a jiných webových stránkách. Dnešní situaci pokud jde o publikaci knih rád přirovnávám k té, jaká se vyvinula krátce po Gutenbergově vynálezu tiskacího lisu. Internet nám přinesl podobnou revoluci.
Tolik úvodem k těmto stránkám.



Poutníci v časeNyní přistoupím k tomu, abych vás trochu seznámil s jinými svými výtvory.

Poutníci v čase
existují ve dvou formách. Ta, k níž vede předchozí linka, je pojatá jako fantastický román, zatímco v té druhé, která je novější, jsem upustil od povídání na začátku i na konci a soustředil se čistě jen na tzv. tarotovou iniciaci. V zásadě se jedná o beletrizovanou formu esoterického učení, které nám předkládají tarotové trumfy. Knihu si můžete zdarma přečíst zde, počínajíce od první kapitoly, v níž se Blázen, který je hlavním hrdinou příběhu, ocitá na zemi, kde se s ním budou dít věci.


Kabala:Kabala: Nadčasová filosofie života je dosti ambiciózní dílo. Původně zde byla anglická verze, kterou jsem nazval The Kabbalah: A Timeless Philosophy of Life. Ta klíčila po celou řadu let, během nichž jsem se zabýval studiem této discipliny, která bývá povětšinou doménou hebrejských mudrců.
. To, že je kabala pevně svázána s židovským náboženstvím, si jistě myslí většina z těch, kteří o ní slyšeli. V tom mají ovšem jen částečnou pravdu. Hlavní a vlastně i jediná důležitá vazba, kterou kabala má, je na hebrejštinu, přesněji na hebrejskou abecedu. To vše ostatní je už rázu univerzálního. Proto si také myslím, že moje názory, jakožto nehebrejce, by mohly zajímat především ty, kteří se kabale z výše uvedených důvodů až doposud vyhýbali.



Blavatská a theosofie

Je to moje nejposlednější kniha na esoterický námět.
Knihu jsem v lednu 2013 dopsal a její elektronickou verzi v PDF si můžete ZCELA ZDARMA stáhnout  ZDE.

Kniha má 325 stránek a její internetová verze je přibližně 8MB. Tato kniha je zcela volně k distribuci.

Když už jsem se (znovu) otřel o theosofii (teosofii, teozofii), otevřel jsem ještě jedny stránky na toto téma. Nacházejí se zde: http://www.blavatska.com a také zde: http://kabala.vkoreis.com

Kniha i internetové stránky mají skoro stejný text ─ avšak jedná se o až doposud nejpodrobnější životopis této pozoruhodné ruské dámy, jaký je momentálně v češtině k dispozici. K Blavatské totiž lze mj. vystopovat úplné začátky hnutí New Age, které otřáslo světem 20. století. Tohle si dnes už málokdo uvědomuje. Biografii Blavatské potom kombinuji se základy theosofického systému.
Kromě materialismu, který je ale také založen na víře, ostatní náboženské systémy tohoto světa stojí na jednom jediném výroku: v těle člověka se skrývá duše a ta je nesmrtelná. Theosofie se ale na to dívá jinak a jaksi obráceně—theosof vám řekne, že člověk JE duší, která má tělo. Navíc ještě to, že těch těl má člověk několik, každé z nich uzpůsobené k tomu být schopno žít a pohybovat se na některé z rovin existence, jimiž v průběhu svého evolučního vývoje prochází.

S Jelenou Petrovnou Blavatskou se začíná evoluce duchovního vědomí moderního světa. Moderní umělecké směry v hudbě, malířství, sochařství, architektuře, atd, byly také z velké části inspirovány spisy této ruské šlechtičny i jejích spolupracovníků. To by se mohlo mnohým zdát být příliš odvážným prohlášením. HPB, jak se jí už za jejího života běžně říkalo, byla totiž postavou nanejvýše kontroverzní. Její příspěvek k vývoji moderního světa je ale obrovský, i když z velké části zneuznaný. Může za to jednak její povaha, o níž lze jen říci, že byla nevyzpytatelná, také ale to, že svět v němž se pohybovala nebyl ještě zdaleka připravený k tomu uznat autoritu a intelektuální převahu ženy nad většinou mužů v jejím okolí.


Křest
knihy o Blavatské, v den mých 70-tých
Křest knihy o Blavatské, v den mých 70-tých narozenin



Tato linka vás dovede k seznamu článků a fejetonů, které jsem v posleních několika letech napsal pro Neviditelného psa, což je internetová příloha Lidovek. Do tohoto prvního internetového deníku, který před víc než 20 lety založil a dodnes vede Ondřej Neff, jsem začal psát hned v prvním týdnu jeho existence, jako australský dopisovatel. Psaní jsem po nějakém čase přerušil, ale před několika lety jsem ale začal pravidelně psát znovu. Ty původní články snad mám ještě někde v počítači a časem je uveřejním, pokud se mi podaří je objrvit. Ty pozdější, je jich asi stovka, jsou na této lince. Dost často píši o Austrálii, celkem pochopitelně, ne ale vždycky. Najdete zde celou škálů námětů ─ obvykle je tam i uvedený nějaký citát, abyste si mohli domyslet o co se asi v článku jedná...



E. A. Poe:
Krkavec Krkavec je překlad básně Edgara Allana Poea The Raven, kterou snad budete znát pod českým názvem Havran. Takto přeloženo do češtiny, i když pachatelé mohli být docela dobře i tací velikáni české literatury jakými nesporně byli Vrchlický, Nezval, či Hrabal, je to prostě a jednoduše špatně. Anglický raven se dá přeložit jedině jako krkavec. Havran se anglicky řekne rook a toto slovo ve své básni Poe nemá. Jakpak by také mohl mít, když havrani se v té části Ameriky kde Poe žil a tvořil, ani nevyskytují? Zato jsou tam krkavci, kteří jsou sice rozšířeni po větší části světa, v českých krajích ale už příliš moc ne.
Mezi havranem a krkavcem jsou dosti značné rozdíly. Nejenže havran je o hodně menší a lehčí než krkavec, ale pro text Poeovy básně je asi nejpodstatnější to, že havrana nenaučíte promluvit ať už se snažíte jakkoliv. Zato krkavec se naučí mluvit skoro stejně dobře jako papoušek! Slovo "havran" zní ale básničtěji než "krkavec" a i já jsem váhal jestli je neměl přece jen použít. Překladatel ale vyhrál nad básníkem a myslím, že je to dobře. znikly tak verše s rýmy, které by jinak neměly šanci spatřit světlo světa.
Kromě toho, že mi to nedalo, abych se tuhle hrubou chybu v překladech našich slovutných bardů pokusil napravit, j
eště něco jiného mě pohánělo a ponoukalo k tomu, o tento překlad se pokusit. Tato báseň totiž představuje téměř neodolatelnou výzvu, jíž jsem také podlehl. Podobně jako desítky jiných překladatelů, čehož si jsem bolestně vědom. Z nich hrstka si ale už povšimla té do nebe volající chyby, kterou učinil už první překladatel Šembera bezmála před půldruhým stoletím a kterou po něm opakovali další a další. Takže Poeových Krkavců už máme v české literatuře několik. Aspoň není ten můj jediným.


Hledači Hledači azylu v nebi jsou humoristickým románem, který si bere na mušku hlavně politickou korektnost. Když jsem před mnoha lety vedl jakási jednání v České televizi o překladech, zmínil jsem se jen mimochodem o politické korektnosti. Nikdo ze zaměstnanců ČT mi tehdy nerozuměl; Dnes zná tento výraz kdekdo.
Tento román s faustovským námětem spatřil světlo světa asi před dvaceti lety, původně jako rozhlasová hra. Napsal jsem ji anglicky a režíroval pro zdejší rozhlasovou stanici. Potom jsem se pokusil z ní udělat divadelní hru, nijak se ale nechytla. Nakonec jsem se rozhodl, že to je látka k románu, který jsem také napsal, nejprve anglickou verzi, o něco později také českou. Dozvíte se v něm, jak se mají věci v Pekle a jak se zde může schopný jedinec vypracovat z topiče u kotlů až na pekelného vyslance se samostatnou misí. Také o tom, jak se má či nemá strašit v zájezdním hostinci a co se může stát, když politické události v Pekle na čas zastíní to, co se děje na Zemi. V neposlední řadě i o tom, jak jedna hříšnice dokázala razantním způsobem zamotat situaci tak, že ani ti nejlepší experti v pekelných vědeckých kruzích si nevěděli rady. Pravda nám bude vyjevena o tom, jak se mohlo stát, že Mefistofeles byl rozpolcen na Mefista a Felese, dvě osobnosti, z nichž jedna je básnicky tvořivá a druhá věděcká a racionální, které se ale navzájem doplňují. Má slečna Kateřina, šéfova sekretářka, kterou Mefisto potají miluje, poměr se šéfem? Je-li tomu tak, o kom bude Mefisto psát básně? A kdo to byl, co počmáral Gutenbergovu bibli?


RudolfRudolf Staník. Těmito stránkami hodlám české veřejnosti představit hudebníka a autora, jehož mnoho lidí nezná. Když jsem kdysi pověděl Karlovi Krylovi, který přijel sem do Brisbane, o tom, že tento náš společný přítel a kumpán s nímž jsme vypili nejeden žejdlík piva ochrnul na půlku těla a nachází se v domově důchodců, prohlásil Karel: "No víš Vojene, tam odtud už chodí jen samý špatný zprávy. A už to jiný nebude..."
Staník napsal řadu her pro děti, když byl členem Divadla bez opony, kde skládal hudbu, hrál na piano i na jevišti. To byla jediná činnost, kterou mu jako disidentovi režim tehdy povolil. Některé se jistě někde zachovaly. Mně se ale podařilo objevit dva texty, na kterých Rudolf pracoval ještě v době kdy jsem pobýval v Praze. Měly být snad určeny pro jeviště, i když jednu jsme dokonce začali natáčet pro radio, v době po invazi bratrských vojsk. K realizaci pochopitelně nikdy nedošlo. Je v tom druh absurdního humoru, jaký mi vždycky vyhovoval.


Hovnajs 
První slovo, které v původní francouzštině otec Ubu po zvednutí opony vyřkne, je "Merdre!" To je výraz, který ve své nahé francouzské verzi by se ke konci 19. století na jevišti vyslovit prostě nedal. S tím druhým "r" je sice o něco slušnější, zato se valí s ještě větším rachotem uličkou hlediště, vyvolávajíce přitom reakce, podobně jak by to činil onen aromatický produkt lidské látkové výměny. Před 120 lety při něm dámy omdlévaly a pánové vzali jeviště ztečí. Autor Krále KoreisUbu Alfred Jarry se toho, aby svou hru viděl celou na jevišti, už nikdy nedočkal.
Když se v roce 1928 připravoval Král Ubu pro svou pražskou premiéru v Osvobozeném divadle, v níž Jan Werich hrál otce Ubu a Jiří Voskovec kapitána Obrubu, Voskovec, který měl na babiččině straně francouzské předky a dokonce asi po tři roky ve Francii chodil do školy, se přirozeně ujal úkolu hru přeložit. Tehdy vzniklo slovo "hovnajs". Voskovec spolu s Werichem byli mistry novotvarů, připomeňme si slova jako napnelismus a cukatura, kravinium, hovadno, hovadismus, atp. Hovnajs a hovnisko sem tedy patří a nejspíš si tato slova vymyslel Voskovec, i když Werich mohl na tom mít nějaký podíl. Hovnajs sice postrádá tu onomatopoickou přímost a nehoráznost jíž vládne merdre, má ale jiné, spíše poetické kvality.
Když jsem v roce 1964 poprvé viděl Jana Libíčka hrát Na zábradlí otce Ubu v Grossmanově inscenaci, říkal jsem si, "tak tuhle roli bych si chtěl jednou zahrát!" Tehdy jsem netušil, že se mi toto přání jednou splní a že navíc budu tuto roli hrát anglicky. Naše brisbaneská produkce Krále Ubu v roce 1983 se zdá být první v Austrálii; aspoň průzkumy, které jsem nedávno dělal na internetu, neodhalily žádnou, která by jí byla předcházela. Pořád ale tomu tak nějak odmítám uvěřit, že to Jarrymu veledílu trvalo bezmála století, než jej emigrační úřady pustily sem do Austrálie.






©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena